Postup při výrobě siláže
K silážování se v našich zeměpisných podmínkách využívá nejvíce kukuřice, která se poseče pomocí řezačky.
Následně se řezanka doveze na místo skladování, nejčastěji do silážních jam či žlabů, případně lze siláž založit i na otevřené ploše, jako v našem případě.
V cílovém místě se řezanka rozhrne a následně zhutní pomocí těžkých ocelových válců. Tím dojde k vytlačení co největšího množství vzduchu a k následnému zajištění anaerobního prostředí, které je nezbytné pro správnou fermentaci.
Výsledná zhutněná řezanka.
Nutností je důkladné utěsnění a následné zatížení, abychom zamezili přístupu vzduchu a siláž tak mohla zkvasit bez přístupu vzduchu na potřebné pH. Povrch siláže pokrýváme nejprve slabou transparentní plachtou, která se překryje hrubší zakrývací plachtou. Zatížení se provádí nejčastěji pomocí pneumatik. Nezbytné je také zamezení vsakování výtoku do spodních vod.
Výsledná siláž připravená ke zrání.
Zrání siláže trvá přibližně šest týdnů. Po této lhůtě se může začít zkrmovat.
Kromě skladování v silážních žlabech lze použít také silážní vaky, kdy se silážovaná hmota vtlačí do rukávců, které jsou typické nepropustností světla a vzduchu, a odolností vůči UV paprskům a organickým kyselinám. Případně lze píci již při sklizni uskladnit do balíků, které se obalují speciální fólií.
Při silážování lze použít také konzervační látky, které zlepšují kvalitu siláže, urychlují zrání a prodlužují trvanlivost. Existují dva druhy těchto látek:
- Biologické látky (BMK), jenž ovlivňují složení epifytní mikroflóry. Zvýší se hladina mléčných bakterií, která vytvoří v krátkém období velké množství kyseliny mléčné a společně tlumí množení a růst nežádoucích bakterií.
- Chemické látky, které mají bakteriostatické působení hlavně na bakterie máselného kvašení, př. klostridia, ale zčásti zneškodňují i mléčné bakterie. Druhá skupina působí fungicidně, zamezuje růstu plísní a kvasinek.